Libice nad Doubravou-Plzeň (ČR), Sarajevo (Bosna a Hercegovina), 21.-24.07.2013
Bylo deset minut po poledni, 24. 06. 2013 a v Nyonu se losováním rozhodlo o soupeři FC Viktorie Plzeň ve 2. předkole Ligy mistrů. Český mistr se utká s FK Željezničar Sarajevo. Viktorku, po divoké domácí výhře 4:3, čekala odveta na půdě Željezničaru. Podpora fanoušků samozřejmě nechyběla ani v Sarajevu. A protože nakonec vyšla dovolená na tento i mě, nebylo tedy co řešit.
Odjezd z Plzně byl jako vždy z parkoviště Na Rychtářce, co by kamenem dohodil od stadionu Viktorky. Sraz byl v cca 19:30, protože nebyl úplně plný autobus, měl jsem celé dvojsedadlo pro sebe. Což se později ukázalo jako mírná výhoda hlavně v noci. Když se všichni nalodili, mohlo se vyjet a započít tak naše tažení na Sarajevo.
Noční přejezd přes České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Graz, Maribor až na chorvatské hranice, které jsme přejeli kolem 4. hodiny ranní, probíhal bez problémů. Dále po dálnici přes Záhřeb až na chorvatsko-bosenské hranice a přechod ve městě Gradiška. Na chorvatské straně průjezd rychlý ale na bosenské „menší“ zdržení na celnici. Její obsluha se totiž asi špatně vyspala. Nejenže jí nestačil seznam účastníků zájezdu od nás, chtěla ho znovu přepsat, takže nakonec takové malé slohové cvičení a ještě zdlouhavé kontrolování a zapisování pasů. Vše ale dobře dopadlo a my po půlhodině byli vpuštěni do země. Hned za městem jsme najeli na dálnici, které jsou tu docela nové a nedají se srovnávat s naším tankodromem jménem D1. Doprava na nich nebyla skoro žádná, proto cesta na Banja Luku ubíhala velice rychle. Z tohoto druhého největšího města BiH jsme se vydali místy né moc širokou, skalními převisy akorát pro autobus lemovanou silnicí skalnatým údolím řeky Vrbas (podél řeky cca 80 km) do města Jajce.
První větší zastávka byla město Jajce ležící na řekách Pliva a Vrbas (Federace Bosny a Hercegoviny, Středobosenský kanton). Město bylo založeno ve 14. století jako tehdejší bosenské království, dnes je známé hlavně díky vodopádům (27 m), které se nacházejí přímo v jeho centru a tvoří je řeka Pliva, která se vlévá do Vrbasu. Po prohlídce vodopádů jsem se vydali do města. I přes velký provoz v historickém centru se dá v poklidu projít a prohlédnout si např. mešitu Esma Sultana z roku 1753. Za války byla mešita zničena, ale v posledních letech byla znovu obnovena. Dále jsme narazili na rozvaliny středověkého kostela svatého Lukáše, ze kterého se nejlépe zachovala zvonice s románskými, gotickými i renesančními prvky. Po krátkém, ale strmém výšlapu jsme se dostali k ruinám hradu (citadely) ze středověku, který ční nad městem. Za vstupenku za 2 KM (1 €) máte celý hrad pro sebe. Dochovala se i část středověkého opevnění, ze kterého je také krásný výhled na město a okolí a dá se po něm chodit. Po nezbytném focení již příjemnější cesta zpět k autobusu. Jelikož se nikdo neztratil, cesta směr Sarajevo mohla pokračovat.
Během cesty míjíme pozůstatky doby minulé v ostrém kontrastu s obchodními centry, fastfoody apod. Železobetonové stavby, často přetřené moderními sytými barvami jen těžko popřou svůj původ.
V podvečer jsme dorazili do Sarajeva k hotelu ITALIA (cca 2,5 km JZ od stadionu Koševo a 3km od centra), poté co jsme se ubytovali, na nás čekala bohatá večeře. Co se týče hotelu, personálu, jídla, čistoty a všeho ostatního nebylo si nač stěžovat. Večer byl volný program, někdo se vydal do centra města, jiní podnikli krátký výlet po okolí třeba k nedalekému stadionu Željezničaru. Z hotelové restaurace byl také krásný výhled na panorama Sarajeva, ve kterém jako dominanta ční 142 m vysoký mrakodrap Avaz Twist Tower. Postaven byl v letech 2006 až 2008 a jméno dostal podle novinářská společnost Avaz, která v něm sídlí.
Ráno jsme si mohli v klidu přispat a narovnat si rozlámaná těla z autobusu, protože hotel jsme opouštěli před polednem. Těsně před naším odjezdem se měnil plán podle pokynů od klubu. Autobus musel zůstat u hotelu a my se tak hromadně vydali do centra přivolanými taxíky (cca 4 €). Sraz byl na náměstí Baščaršija, centrální sarajevské náměstí s sebiljem (dřevěnou kašnou, původně z 18. století), které lemují tradiční řemeslné dílny a spousta obchůdků se suvenýry nejen s historickou ale také s fotbalovou tématikou. V záplavě nabízeného zboží převládají žlutomodré barvy bosenské státní vlajky a modrobílé dresy sarajevského FK Željezničar. Než jsme započali naši prohlídku historického centra, odebrali jsme se na jedno točené sarajevské, které podle našich zvědů točily v hospůdce v postranní uličce. Plzeň to tedy věru nebyla, ale dalo se to v tom horkém počasí. Část osazenstva se rozhodla vydat se někam na jídlo. Poté se objevili první tři policisté, což se později ukázalo jen jako malý předvoj. Další památky a nakoupit nějaké ty suvenýry už jsme nestačili, protože z bezpečnostních důvodů jsme byli neplánovaně odvezeni zpět do hotelu. Takže prohlídku Sarajeva jsme trávili pod slunečníky před hotelem, kde nás nadále až do odjezdu na stadion hlídalo několik policistů v plné zbroji jako ten nejdražší poklad. Samozřejmě jsme dodržovali pitný režim a prováděli přípravu na večerní fotbalovou bitvu.
Před sedmou dorazily další policejní posily a náš autobus se vydal v jejich doprovodu na stadion Koševo. Domovským stánkem Željezničaru je stadion Grbavica. Hrát na tomto stadionu ale UEFA nepovolila, proto se zápas odehrál na olympijském stadionu Koševo (Asim Ferhatović Hase Stadium). Stadion byl otevřen v roce 1947, kvůli pořádání Olympijských her 1984 byl rozsáhle zrekonstruován s kapacitou 34 630 diváků. I přesto, že má stadion svou slávu již dávno za sebou, má stále své kouzlo. Viktorka v bouřlivé atmosféře před více než pětadvaceti tisíci fanoušky utkání kontrolovala a soupeře do šancí nepouštěla. Plzeňští fotbalisté mohou dál snít o postupu do Ligy mistrů, na hřišti Željezničaru Sarajevo vyhráli 2:1 a postoupili do 3. předkola.
Po pozápasové oslavě s hráči jsme na stadionu čekali ještě hodinu, než nás pustili zpět do autobusu. Kolem půlnoci jsme opět v doprovodu policie opouštěli noční Sarajevo a mířili na dálnici, kde nás doprovod opustil. Cesta zpět ubíhala velice rychle a my po 15 hodinách jízdy v pořádku dorazili do Plzně. Mě tedy ještě čekala 4 hodinová cesta domů, ale to už byla jen třešnička na dortu celého VÍTĚZNÉHO TAŽENÍ VIKTORKY NA SARAJEVO.